The Machine

2. června 2007 v 5:52 | IX325 |  lit. potvorba
Ráno. Planeta se na své nekonečné pouti opět jednou stihla otočit a dlouhé pohoří se vynořuje ze stínu. Nejdřív pusté pahorky, tisíce kilometrů ničeho, pustina, dávno zahojené trosky, propasti, útesy, hory a velehory... na severu se zaleskl sníh, ledovce a radující se vlny. Zážeh běžel z hor, k pramenům vod, do řek, kanálů a zatopených trhlin a ty se podle slunce zase jednou rozsvěcí, zatímco na druhé straně planety hasnou. Proudem vod a okolní pustinou běží světlo až k písčitému pobřeží. A začal se probouzet oceán.

Probudil jsem se. Právě teď. Jako vždy... Sleduji jak slunce neustále hladí planetu, kolem dokola, běží cykly, plyne čas. Vždy když dojde až k mému oceánu, probudím se. Těším se na ten moment a celou noc se dívám, kdy už přijde ráno. Už dávno jsem opravdu nespal a nepamatuji si, jaké to je. Ale umím si to představit. Není to tak hezké, ani to probouzení, jako když to "předstírám". Nic není takové, nikdy nebylo, jako je, když si to vytvořím.
Oceán modře září do černa světa a jinak pustá planeta vypadá jako vždy, touto dobou. Z jejího stínu se začne vynořovat orbitální stanice. Dlouhou členitou konstrukci olizuje světlo a zahání tmu do nedosažitelných koutů, záhybů a dovnitř. Za oknem se objeví čtveřice očí, vzrušeně pozorující planetu.

Dívají se na mě. Probudili se a zase se dívají na oceán. Jen ať. Nepřijdou jen tak na to, že tu je, i když to dává jasně najevo svým bytím. To jejich systém nepozná. Odkázáni na smysly, které sou tupé k okolí... jaké to asi je. Umím si to představit, ale jaké to je? Po celou dobu být jen tak, ničím a nic víc. Do toho se nejde vcítit, ani se znalostí každé molekuly jejich těla a těla jejich předchůdců před milionem let. Určitě to je přesně tak nijaké, jak to vidím. Proč v tom hledám něco víc?
K dominantní planetě klesá kus technologie, zápasící s gravitací, rychlostí a prostředím, skořápka ukrývající uvnitř čtveřici zavřených očí, dvě tlučící srdce a další biohmotu. Objekt na nějž je odkázána zdárně dodržuje křivku a plavně se řítí nad mořem. Jeho útroby na plný výkon vnímají pod ním běžící pláň tekutiny, snaží se zmapovat a ochutnat, nenapravitelně oddány svému účelu. Oči se otevřou a začnou se kochat novým světem, zářivými vlnami a neznámými odrazy.

Nemůžu alespoň na pozadí procesů nesledovat, co všechno se odehrává přímo zde, u mě, jen stovky kilometrů od záblesku tohoto slova. Jak dlouho byl oceán nerušen? Jak dlouho mu byl vyhrazen tento soubor existence, neohrožitelný, jedinečný a pěstovaný? Tohle nemůže být. Mohlo by nám to ublížit. Oceán je vším.

Odraz stříbrné lodi uhání hladinou a voda s novým objektem srovnává rychlost. Vedle odrazu lodi se hladině z druhé strany blíží podobně zářivá stvoření, však podstatně vyspělejší konstrukce. Loď nemůže nic dělat. Osud má naplánován, směr určen a změna je nemožná. Té se ujme někdo jiný.
Nevěděl sem, co od oceánu čekat za reakci. Stáhne se? Že by byli schopni strachu? Zdá se že ne. Zůstane klidný, bude jim to jedno? Ne.

Když hladinu v divoké rychlosti proříznou modré hřbety světla, když obklopují svištící plavidlo a z oběžné dráhy je vidět jasný zářivý proud stoupající z hlubin, když se před sensory lodi zvedají vody jako zeď, blokující tak bezchybně vypočítanou dráhu letu, když se na displeji rozsvítí obávaná červená a povolená smrt je vzdálena jen rozhodnutí a pár vteřin, ze skořápky řítící se vstříc kilometrové bariéře vody se s beznadějí oddělí dva kusy živé hmoty uzavřené ve skafandrech, držící se za ruce a zírající do barev a tvarů místního kapalného života. V obklopujícím víru se brzy roztečou a když pochroumané plavidlo vyletí o pár kilometrů z uklidňujících se vod, automaticky sleduje jak se oceán vrací do svých tvarů, s hladinou jen mikroskopicky vyšší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama