Sféra růžového slona

31. srpna 2007 v 14:15 | IX325 |  lit. potvorba
Až si jednou nebudete vědět rady, vydejte se do světa Lol slonů...

Prokletý úkol absolutně mrvící přítomnost, pitomá osnova, žblepty žvásty, generická ztráta času. Sleduju jak se kolem vlní atomy, plavou k času, momentu kdy zmaterializované žvásty osvobozeně hodím do tašky. Sladká odměna! Ale atomy letí. Pár šílených knih čeká na pozornost oddaného vědomí, chtějí mě vtáhnout, zkurvysíně, do svého slepého světa. Jo, to je daň za žití. Budu se vždy jen přemlouvat k chuti?

A tak pěkné to bylo v představách. Fajné téma, fajné téma, příležitost. Se změnilo na černou díru přítomnosti.

Chtěl bych věčnost!

Ležet na rovné ploše, snad v poušti. Atomy stojí, nikde nic. Chvilku hrát soutěž se svým neobratným stínem, kdo odhodí ty knihy dál. Kdo uteče komu, kdo zadýchá se do omdlení rychleji. Nádherná plocha pod zády a výhled vzhůru, snad mraky, strop nebo světozář. A když poletí ufo, nehnu se. Zavřít oči a nikdo mě neuvidí. A co je zavřít a pak to teprve vidět? Co je zavřít a šíleně zmoknout, vnímat jak je světoplocha kolem bombardována vodou...
Válet se, plazit, je jedno jestli ležím nebo utíkám, svět ani čas se nemění. Jen ve mě. Kam půjdu dnes? A co vytvořím? Nebo už nadešel čas? Až přijde tak přijde.

Nespočetněkrát hraju hru na nic - jak dlouho mi nic vydrží. V myšlenkách už dávno létám ve hvězdách a tělo odolává jakékoliv aktivitě. Nepočítám, nečekám a nepřekonávám. Jen jsem.

Dnes za mnou přišel růžový slon, LOL. Ano, jmenuje se LOL Slon. Zrovna jsem nic nedělal když v tom - LOL vykřiknul sem. To když sem uviděl jeho hlavu sklánět se ke mě. Má na ní velké modré oči. Jen nevím, jestli tu opravdu je, blesklo mi hlavou. Asi už jsem v tom tak dobrý, že to ani nepoznám.

Slon se na mě chvilku koukal. Chvilkou myslím to, že jsem o tom přemýšlel. Pak jsem otevřel oči, vstal a jal se prohlížeti si ho. Obešel jsem ho kolem slona a zpátky a on pořád nic. Jindy, před mnoha lety, bych s ním snad hrál hru kdo jako dřív něco udělá nebo řekne, to už ale nee. Obešel sem slonem dokola, okolo Lol slona a pověděl mu, ty jsi ale slon! Slon trošičku zakýval hlavou, do strany, do druhé, do první, do druhé, doprostřed a usmál se, přičemž přivřel modré oči. Jal jsem se slona dále obcházet a pozorně jsem koukal na jeho růžovou kůži. Ve vrásčitých místech ta růžová přechází do tmavšího odstínu. Další obcházení Lol slona jsem věnoval porovnávání jeho stínu s ním.

Stín je na zemi, černý stín na bílé ploše. Rozdíly mezi ním a slonem jsou zcela jasné - jiná barva, tvar, poloha. Co to znamená? Jen to, že opačným směrem se nachází slunce? Čím přesně je stín? Částicemi které se od těch "okolních" liší díky tomu, že jim výhled na slunce něco blokuje.
Pak se stalo, že jsem zpomalil, když jsem vešel do jeho stínu. Naše stíny téměř splynuly. Zastavil jsem se. Slon se na mě zadíval. Asi ho tento jev také zaujal! Naše stíny splynuly ale to bylo vše. To je důkaz, jak málo ten stín znamená. Jen vzhledem ke slunci jsme splynuli. Ještě, že není středem vesmíru, i když to by snad i bylo jedno. Jak málo stačí k získání nepravého dojmu! Teď už pro slunce nejsem...
Když jsem se posadil do stínu slona, začal jsem pochybovat, co je slon a co jeho stín. Co když je to naopak, co když vidím svět obráceně, co když čas jde pozpátku?

Netrvalo dlouho a slon se rozhodl vyrazit k bílému horizontu, kde se bílá plocha setkává s bílou oblohou. Velmi pomalu, možná líně možná provokatérsky se rozhýbal tím směrem a já sledoval, jak se blíží konec jeho stínu... za chvíli se objeví ten můj.
Rozhodl jsem se tomu předejít, podél slona jít. Moje úzká lidská postava tedy vykročila vedle slona, skryta v jeho mohutném stínu. Snad se mi přizpůsobil nebo snad je prostě tempo růžového lol slona náhodou stejné, jako tempo podivného člověka. Možná ten nekonečný prostor přecejen zanechává následky.

Kroky ubíhají a hromádka knih už se ztrácí z dohledu. Poslední orientační bod je na pokraji ztracení. Ještě kousek a budu zcela mimo. Vlastně ne! Mám nový nepevný orientační bod - Lol slona. Ten ale jde stále dál a dál. To bude teda značně mizerná orientace... a potřebuji jí vůbec? V tomto světoprázdnu. Snad jen, kdybych se chtěl vrátit k těm knihám. Váhám ale jdu dál. Tak ať jdou k čertu! A přidám do kroku. Slon, jakoby na to čekal a zrychlí semnou. Kroky plynou rychleji a já mám chuť po dlouhé době opět něco říct. Jenže... ne a ne k tomu dojít. Slova se zaseknou v mé hlavě. Na chvíli sice pootevřu ústa ale... nic.

Slunce nevidím a ani ono mne, vidím jen tu temnou stranu růžového slona. Je to ale příjemné. Občas mě napadne, to jdeme stále rovně? Nebo mírně zatáčíme, tak, že to není k poznání? Je vůbec člověk schopen jít rovně, nemá-li se podle čeho orientovat? Definitivně tyto úvahy zaplaším, veškeré orientace jsem se přece vzdal. Jedinou jistotou je stálé slunce a nekonečná rovina.

Kroky jdou dál, bosé lidské nohy vedle růžových nohou sloních. Tiše následuji svého přítele. Celá věčnost. Hlavou mi prošly všechny myšlenky, všechny vzpomínky, byly přepsány, znovu vzpomenuty, znovu přepsány, znovu shlédnuty až splynuly v jednu látku a chuť. Pohled mám upřený před sebe a na okraje sloního stínu. Dosáhnul jsem ničeho. Nic nemám a nic nejsem, nic co by bylo jasné, určené a nějaké.

Došli jsme na úpatí bílé propasti. Bílá plocha se svažuje dolů, do změti černé a růžové barvy. Pomalu vstoupíme na šikmou plochu a začneme se klouzat dolů. Dole se pomalu hýbou růžoví sloni se svými stíny a já klouzajíc se po dlouhé době uvidím opět svůj vlastní stín... je sloní.

Až si jednou nebudete vědět rady, vydejte se do světa Lol slonů...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama